MÁ SKVĚLÁ SESTRA FOTOGRAFKA

Jisté jsou dvě věci:

  • Každá pěkná holka si přeje mít za sestru fotografku.
  • Žádná fotografka si nepřeje mít za sestru mě.

Druhý bod se dá snadno odůvodnit v několika snímcích.

Touto trudnou grimasou dávám už od plen najevo nejsvrchovatější míru blaženosti a značně tím matu okolí trvající na úsměvu:

Tohle je má představa ideální pózy na foto z rodinné dovolené:

Takhle spolupracuju při ateliérovém focení rodinného portrétu, který si matka vysnila nad krb:

Takhle plním zadání „něžný a nenásilný záběr na sněhu“:

A konečně… Tohoto se ode mě dočkáte, když se mě s mou první knížkou o moři snažíte romanticky zvěčnit v kačáku, ve kterém jsem se kdysi naučila plavat:

Legendární „čtyřočko“ z druhé třídy, na němž mám sestřih podle hrnce, z nosu mi visí šťavnatý, jedovatě zelený sopel a tvářím se, že fotografovi nejdřív zapíchnu do oka kružítko a hned vzápětí se rozbrečím, v rodinných archivech „bohužel“ nedožil konce mé puberty.

Už chápete? Každá pěkná ženská by chtěla mít za sestru fotografku, jenomže… Sorry jako – mám ji já. Jmenuje se Monika a její „umělecká vize“ se takřka vždy rozchází s tou mojí, a stejně bych se nikomu jinému před foťák nepostavila.

Rozumějte… Ona je člověk, který mě ve dvanácti letech fotil v záhonu růží s babiččinou podprsenkou vycpanou dědovými froté ponožkami. Člověk, který přežil mé bollywoodské období, vyznačující se pestrými exotickými kostýmy, cinkátky, krkolomnými pózami a hudbou, kterou kromě mě nikdo nechtěl poslouchat. Člověk, který je ochotný pořídit třicet záběrů mého oblíbeného hrnečku a tvářit se u toho smrtelně vážně. Člověk, který mi první knížku vyfotil z tisíce různých úhlu na dvou tuctech stolů a ani ho přitom nenapadlo, jak by mi asi slušela lebka proťatá stativem. Zkrátka člověk, který mě s tím svým objektivem v ruce následuje, kamkoliv se zrovna vydám – a že já jsem schopná vlézt opravdu všude.

Mimochodem, tohle je ona – na našem asi nejzdařilejším sesterském fotu, jež si z jakéhosi nepochopitelného důvodu odmítá zařadit do portfolia.

Jestli teď přemýšlíte, zda se sestře snažím tímto textem pomstít, nebo poděkovat, pak vězte, že B je správně. Ona je totiž nejlepší. Zároveň se rovnou omlouvám všem, které vytáčím svými narcistními snímky v té či oné sukni, ale uznejte sami: když máte doma fotografku, musíte její potenciál náležitě využít!

SUDETSKÝ ROMÁN – SBĚR MATERIÁLU

Je neděle po obědě, sedíte v kuchyni a lížete nanuka. Babička zamyšleně pozoruje vaši nevlastní neteř, jak se o svůj roztékající se kornout dělí s početnou partou plyšáků. Tváří se přitom trochu nesouhlasně, udiveně nebo možná nechápavě, kdoví. Když holce zmrzlina prvně skápne na podlahu, už se neudrží a spustí: „Jó, Michalko, tolik hraček my nikdy nemívali! My jich většinu dostali až od sudetských Němců, když je po válce vyhnali. Tam u nás v Klášterci na druhý straně ulice, tam ti tenkrát bydlela taková hezounká holčička – Bruni jí myslím říkali –, no a ta Bruni nosila bílou pásku přes ruku a čekala na odsun. Hrávaly jsme si dole u řeky, ona mluvila jenom německy a já jenom maďarsky, bůhví jak jsme se vlastně domlouvaly, ale to víš – děti. No a tahle Bruni, ta když pak už musela jít, tak mi přinesla úplně všechny svý hračky. Panenky, kolébku, domeček ze dřeva vyřezávaný – tak krásný to všecko bylo a já ti z toho měla tak strašnou radost!“

Abychom si to ujasnili – nikdy jste nečetli historické romány. Nikdy jste plně nepochopili, proč se někdo rozhodne psát o době, kterou sám nezažil – a už vůbec ne, proč byste pak vy měli tak zoufale neautentickou výpověď číst. V tu chvíli vás ale sudetoněmecká holčička Bruni a představa, jak dává všechny své hračky vaší maďarsko-slovensko-moravské babičce, jejíž rodina na přelomu pětačtyřicátého a šestačtyřicátého roku zabrala dům po jejích sousedech, dojme natolik, že praštíte rukou do stolu a povíte: „A víš co, babi? Já ti o tom napíšu!“

O pár měsíců později přijíždíte do Klášterce nad Ohří. Do pohraničního městečka, ve kterém kdysi na troskách sudetoněmeckých životů povstala vaše rodina. Vaši rodiče se z něj sice odstěhovali dávno před vaším narozením, ale z dětství si pamatujete, jak jste tam jednou za měsíc z donucení navštěvovali tucty tetiček z druhého až kdovíkolikátého kolene. Pak jste najednou přestali a dneska už bez doprovodu netrefíte ani na náměstí, ale… Teď jste tady zas a pozor – máte misi.

Potřebujete mluvit s lidmi, jako je vaše babička. S těmi, kteří si dobu po válce pamatují a mohli by vám ji zprostředkovat trochu životněji než odborné knížky. S Němci, Čechy, to je jedno – čím víc pohledů, tím líp. Samozřejmě máte pocit, že vás s tím každý musí poslat do háje. Na gymplu jste v hodinách dějepisu hrávali piškvorky, takže teprve cestou na místo zmateně googlujete, kdy že to kudy táhla jaká armáda. O městě víte asi tolik, že je tam porcelánka a že váš otec zvracívá po rodinných oslavách na šraňkách. Je sotva osm ráno, celou noc jste se kodrcali v autobuse ze Stuttgartu a je to na vás znát – na hlavě vám sedí rozcuchaný drdol, pod očima se vám rozpíjí oční linky, zuby jste si neměli kde vyčistit a i sprchu by to chtělo – v tomhle zuboženém stavu zvoníte po letech u tetičky Jiřky a tvrdíte jí, že nutně sháníte „pamětníka“.

Pamětníka teta nemá, ale ví o někom, kdo se o téma taky zajímá a mohl by vás nasměrovat dál…

No a pak už to jede!

Člověka máloco dojme tolik jako ta ohromná součinnost lidí, když na chvíli vylezete z nory a projevíte zájem. Ta radost, že je posloucháte a že vám nejsou jedno. A nikomu přitom nevadí, že po noci v autobuse na všechno reagujete s pětivteřinovým zpožděním a kladete otázky, jako byste právě procitli ze stoletého spánku. Stačí čtyřiadvacet hodin a dozvíte se toho o historii pohraničí, Klášterce i své rodiny víc než za celých sedmadvacet let svého dosavadního život dohromady. Vypráví babička, vypráví tetičky, vypráví Volyňská Češka, která dodnes nostalgicky vzpomíná na krajinu kolem Kyjeva… Šéf zdejší kyselky si na vás udělá čas během necelé hodiny od telefonátu, zásobí vás objemnou sbírkou dobových fotografií i tipů na literaturu a pak vás ještě ochotně popoveze po městě. Redaktorka regionálních novin se s vámi podělí o řadu užitečných kontaktů s takovou vstřícností, že si při odchodu z redakce připadáte asi jako Mojžíš, před kterým se právě rozestoupilo moře.

Poklady z babiččina fotoalba.

Čtyřiaosmdesátiletý pan T. – Němec, který po válce zůstal – si s vámi dává sraz na třetí hodinu. Nakonec tetě ale z hospody volají už v půl druhé, že se pan T. zřejmě nemůže dočkat, protože lokál průběžně kontroluje už od poledne. Když se konečně sejdete, vítá vás slovy: „Jsem slyšel, že vy jste Rudlova! Váš děda, slečno, to byl kabrňák, ten zpíval německou hymnu líp jak já!“

Divíte se tomu. Jednak jste vůbec netušili, že váš děda mluvil německy, jednak nevěříte, že by on – čtrnáctiletý kluk z Rokycan, jehož rodiče si řízením osudu zabrali dům nedaleko „babiččina“ statku – zpíval na konci války německou hymnu s panem T…

No… Tak prý zpíval. Pan T. měl totiž pěknou sestru.

Do druhého rána se ještě dozvíte, že si vaši prarodiče schovávali v chlívě kradené cigarety Partyzánky a pak je tam v úkrytu za krávami tajně šlukovali. Že na prahu dospělosti rozryli úplně celou zahradu, protože se mezi mládeží rozneslo, že v ní Němci před odchodem zakopali lahve šnapsu. Že váš prapraděda Daněk chodíval po práci na panáka do hospody Korek – koně před ní švihnul opratí do slabin a ti pak po paměti odtáhli žebřiňák dolů až do Starých Miřetic, kde je na křižovatce odchytla naštvaná praprabábi. A zatímco si všichni rozebírali nádherná hospodářství, váš praděda Čech se s nadšením usídlil v té nejrozbořenější a nejvyrabovanější barabizně široko daleko jenom proto, že zrovna z ní měl nejkrásnější výhled na hory se zříceninou hradu Lestkova v popředí…

Prapraděda Daněk s kočárem a koňmi – tedy za střízliva.

Najednou všichni ti staří a jen zdánlivě prostí lidé ve vašem životě získají úplně nový rozměr. Najednou se vám místa, na něž jste se v dětství tak neradi vraceli, spojí s příběhem ústícím právě ve vás a konečně si k nim začnete nacházet vztah. Sedíte pak před opuštěným statkem, do kterého se před sedmdesáti lety nastěhovala vaše babi, a zády se opíráte o jeho plevelem prorostlý plot. Na tajňačku kouříte svou vlastní zakázanou cigaretu a přes řeku koukáte do dáli na ten kopec se zříceninou Lestkova, co tak strašně uhranul už vašemu pradědovi. V tašce schováváte lahve toho šnapsu, který se tenkrát na zahradě nenašel a který jste jako úplatu za vyprávění museli přivézt až vy o několik desítek let později z Německa. A v duchu si přitom říkáte, že jste ty historické romány možná zatratili až příliš zbrkle a že jste třeba právě narazili na téma, které vám vydrží na víc než sto dvacet normostránek.

Práce na blíže nedefinovaném sudetském románu budiž tímto slavnostně zahájeny.

PS: Mluvte víc se svými babičkami.

PSS: Kdyby někdo čirou náhodou znal nějakou osmdesátiletou Bruni, která bydlívala v kláštereckých Miřeticích dole u řeky, ať mi dá vědět! Babi jí dluží panenku (a panáka pořádné slivky).

O SEXU OD PLENEK?

Kniha autorky Doris Rübel s názvem Woher Die Kleinen Kinder Kommen?

Je to váš první týden v německé školce. Vlastně první týden v nějaké školce vůbec. Sedíte na gauči a z druhého konce místnosti si to k vám šine Rio – asi tříletý blonďák s obrovskou hlavou a ještě větší plenou pod pruhovanými kraťasy. Vyškrábe se vám na klín, v ručkách svírá knihu a prosí, jestli mu z ní budete předčítat.

Samozřejmě, že budete. V přesvědčení, že se zájem o literaturu musí podporovat už od útlého věku, souhlasíte ještě předtím, než se podíváte na přebal.

Trochu vás teda překvapí, když už samotné zašustění papíru přivábí sedmero dalších předškoláků – s Karkulkou jste ráno takový zájem nevzbudili –, ale co… Očima letmo přelétnete desky – stojí na nich něco jako: „Kde se berou malé děti?“

Aha! svitne vám ve vzpomínce na vlastní nevinné dětství. Oni chtějí vyprávět, jak byli u maminky v bříšku! Nevěříte, prostě nevěříte, že by vás knížka, ve které je tucet kýčovitých barevných obrázků na tři řádky textu, dovedla jakkoliv zaskočit.

Už už ochotně listujete na první kapitolu, jenže v tu ránu máte v klíně šestnáct dětských rukou a všechny se vás snaží přesměrovat rovnou na stranu s oblíbenou pasáží. Necháte je – „překvapivě“ mají stejné preference –, načež se pustíte do čtení.

„Když se dospělí milují, chtějí si být tělesně co nejblíž. Přitom jsou rádi na–, ehm… rádi nazí, mazlí se a líbají. Často pak dostanou chuť spolu…“ nasucho polknete a větu nedopovíte. Ani nemusíte – pětileté děvče s copem až po pás ji za vás ochotně dokončí samo: „… spolu spát. Čti dál.“

Heh? Ok.

„… Tak se tomu říká, když…“

Zase ticho.

„Proč nepokračuješ?“ ozývá se z publika nespokojený šelest. Kdyby mohli, přečtou si to sami – bohužel jsou však odkázáni na vás. Zmateně se po nich rozhlížíte. Nejsou na to ještě moc malí? Nezpůsobíte jim trauma? A co by tomu řekli jejich rodiče?! … Na druhou stranu, kdyby kniha nebyla určena jim, těžko ji zdejší vychovatelky umístí do nejspodnějšího regálu v knihovně, odkud si ji může sám vytáhnout i sotva tříletý Rio. Těžko by byla takhle ochmataná a poslepovaná a těžko by ji někteří znali pomalu nazpaměť.

S pozvdechem se tedy vrátíte k načaté větě: „… Tak se tomu říká, když muž zasouvá svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy. To je pro oba moc hezký, vzrušující pocit. A občas přitom vznikne i dítě.“

Tak. Máte to za sebou. Právě jste skupině osmi předškoláků otevřeně popsali koitus a použili přitom slova jako penis, pochva a ztvrdnout. Souložící rodiče namalovaní za otevírajícími se dveřmi odstavec názorně ilustrují.

Sie machen Sex – dělají sex,“ poučuje holka s copem malého Ria znale. Ten nad sdělením jen neurčitě zabručí – buď to už dávno ví sám, nebo ho téma nijak zvlášť nezaujalo – a zatahá vás za rukáv. Má plnou plenu a potřebuje se přebalit.

Celé odpoledne pak sledujete, jestli se na nich „zasvěcení“ nějak projeví. Očekáváte nezvyklou zamyšlenost, zaraženost nebo aspoň doplňující otázky, ale nic z toho se nedostaví. Honí se před školkou na tříkolkách, do kapes si trhají pampelišky a tak nějak celkově se zdá, že jediný, kdo má z poledního předčítání trauma, jste vy.

Aby taky ne. Vás si totiž rodiče kdysi objednali u čápa, který vás přesně za devět měsíců doručil k domovním dveřím. A i když jste s příchodem mladšího sourozence na svět pochopili, že součástí zrození je i ta záhadná „břišní fáze“, nikdo vám nikdy nevysvětlil, jak se sestra do mámina bubnu dostala. Jedna z vašich prvních vzpomínek vůbec vás vrací na potemnělé školkové záchodky, kde jste stáli naproti své první dětské lásce. Měl vysvlečené trenky, soustředěně si hrál s varlaty a povídal vám: „Víš, já prej mám v tom pytlíku cvrnkací kuličky. Když je dostaneme ven, můžeme si s nimi hrát.“ Pohmatem jste se ujistili, že si nevymýšlí, načež jste se je společnými silami pokoušeli vydolovat tak usilovně, až chudák skončil v slzách. Možná se vás tehdy snažil přimět ke hře se svým bimbasem, nejspíš tomu ale sám věřil. Představa rodičů, kteří při dotazu na varlata a jejich účel vymyslí fantasmagorickou story o zašitých skleněnkách, se totiž ve světle čapího katalogu s miminky nezdá až tak nereálná. V mnohem pozdějším věku jste se osmělili a zeptali se matky na masturbaci – slovo, které jste kdesi zaslechli. Definovala ji suše jako „to, co dělaj chlapi ve vězení“, načež se skryla za hradbou odtažitého mlčení a radši vám začala kupovat dívčí časopisy – nejspíš v naději, že jejich redaktorky vyřeší problém za ni.

A vy teď čtete malým dětem: „… Tak se tomu říká, když muž zasouvá svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy. To je pro oba moc hezký, vzrušující pocit.“ Ještě že je to napsané německy, protože v cizím jazyce vás ty věty aspoň tolik nebolí.

Po příchodu domů zjišťujete, že ani váš přítel z druhého konce planety na tom není lépe. Tomu se kdysi na otázku, jak vzniknul, dostalo odpovědi: „Byl jsi dar od boha.“

Nic víc, nic míň. Prý ho to chudáka zmátlo natolik, že se pak na dvorku divoce točil kolem dokola a s tváří zvrácenou k nebi řval na celou Kalkatu: „Jsem dárek od boha, jsem dárek od boha!“

Přemýšlíte, jestli je pro dítě větší zátěž, když s ním už od plenek jednáte narovinu, nebo když ho postavíte před sérii promlk, trapných kliček, smyšlenek a neurčitých formulací. Chcete ten prudérní pocit, že všechno spojené s pohlavními orgány je nečisté, přenést dál i na malého Ria? Nebo byste mu do dospělosti přáli, aby dovedl své tělo přijmout celé a žil s ním v míru? Nezapomínejme, že ten kluk není žádná záludná a neprobádaná forma života, která by na pravdu reagovala explozí. Ten kluk je člověk jako vy a žádá vás o celkem prostou informaci o fungování světa. Ještě sice nemá ani metr dvacet, ale jednou vyroste a bude si pamatovat, jak jste se tenkrát zachovali a co jste mu nakukali. Ano, bude. A možná si začne psát blog, kde vám tu vaši lidovou tvořivost při vymýšlení alternativních funkcí jeho varlat řádně vytmaví.

Inu… Stojí vás to pár dnů vnitřního boje a zkušenější kolegyně s vámi musí absolvovat nejedno terapeutické sezení, ale koncem dalšího týdne, když se k vám Rio s tou samou knížkou přichomýtne podruhé, jste připraveni. Vezmete si ho znovu na klín a ochotně mu přečtete: „… Tak se tomu říká, když muž zasouvá svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy.“

Mile, klidným hlasem, bez chichotání, bez ušklíbání, bez hysterie. Jako by to bylo úplně normální. Jako by šlo jen o další přirozenou fyziologickou potřebu, která lidstvo provází odjakživa a bez které by tady už dávno nebylo. Jednou jedinou větou ho sice připravíte o všechny ty tragikomické historky à la „cvrnkací kuličky“, ale… Vždyť si to zkuste sami. Je to celkem osvobozující pocit!

EMIGRANTSKÝ JAZYKOVÝ KOUTEK ANEB MATEŘŠTINA V ROZKLADU

Právě jste se přistěhovali do Německa. Kamarádka J., která organizuje výuku češtiny pro děti z česko-německých rodin, vám vypráví o průběhu své poslední hodiny.

„Na čem lyžujeme?“ ptala se žáků a oni odpovídali: „Na lyžích.“

„Na čem bruslíme?“ – „Na bruslích.“

„Na čem sáňkujeme?“ – „Na saních.“

Vše bylo v pořádku, dokud nepřišla zákeřná otázka: „Na čem bobujeme?“

Po ní nastal okamžik napjatého ticha, které svým žhavým tipem přerušil až snaživý chlapec X: „Na bobku!“

Smějete se tomu. Smějete se, i když vám jedna prvňačka poví, že se večer chodí duschovat. Smějete se, když se na vás během karnevalu opovržlivě zahledí malá žába a slovy „du bist keine princezna“ trefně shrne přízemní realitu vašeho života. Smějete se, když si na Facebooku pročítáte příspěvky ve skupině „Češi a Slováci v Německu“, protože taková jazyková anarchie se jen tak někde nevidí. Fascinuje vás, jakých zvěrstev jsou jistí mluvčí vůči tomu vašemu jazyku schopní…

Jenomže bacha. On vás ten smích přejde.

Dalšího půl roku se intenzivně učíte německy, což ve vás probudí posedlost germanismy. Najednou už s dětmi nevyrábíte, ale bastlíte. Nelíčíte se, nýbrž šminkujete. Místo placení všechno cálujete, v autě se vám dělá šoufl a kšefty si chcete posichrovat. Kuchtíte, bíglujete a gruntujete. Pak máte všechno rychtyk a cajk: jste šik a házíte cukrbliky, doma je vyluftováno, vypucováno a vypulírováno, i ty prázdné flašky od piva už jste vylifrovali zpátky do krámu. V pátek se pakujete a vyrážíte na dlouhou štreku za špásem do Práglu, kde chcete s kumpány na štamprdli a prubnout přitom novou knajpu. Jenže oni vás nakonec – trotlové – nechají ve štychu a vy nemáte ani ánunk proč. Flákáte se tedy v obklopení své rozvětvené famílie. Babiččin štrůdl vám šmakuje a ládujete se jím celou sobotu. Na nedělním špacíru máte zase pech a domů z něj přimašírujete durch. I když nejste cimperlich, týden se pak kurýrujete z chřipky.

– Jestli vám teď něco neštymuje, tak asi nešprechtíte německy. Jestli si naopak říkáte, jakou máme kliku, že to ti čeští obrozenci nevzali kdysi úplně zgruntu, máte recht!

Už za podobnou mluvu by vám okolí nejradši zakroutilo krkem, ale pořád vám aspoň rozumí. Zlom přijde o dalších pár měsíců později, když navštěvujete rodinu v Čechách a berete s sebou i kamarádku J. Zatímco vám máma nandavá bramborový salát – ten dobrý český, ne ten příšerný německý –, vy si povídáte.

„No a zejtra musím dát dohromady Bewerbung a poslat ho Frau Reuter na Jugendamt, jinak se příští rok žádný Ausbildung konat nebude,“ říkáte vy.

„Hm. Hlavně si tady zas nezapomeň ten svůj starej Arbeitszeugnis, ať si ho můžeš v pondělí nakopírovat a nechat na Bürgerbüro ověřit,“ připomíná vám laskavě J.

„No jo vlastně!“ praštíte se dlaní do čela. „Mami, nevíš, kde ho mám?“

Matka si vás lehce podrážděně změří z druhé strany stolu a praví: „Miláčku, já už dobrou půl hodinu netuším, o čem se tady vy dvě bavíte.“

Teprve teď si uvědomujete, že už vážně podezřele dlouho mlčí. Po zbytek oběda tápete, jak co nejpřiléhavěji přeložit Ausbildung či jak že se vlastně v Čechách říká Bürgerbüro.

A pak už to s vámi jde z kopce rychle, až se jednoho dne přistihnete v parku, že dítěti říkáte: „Pojď sem, já ti ten banán otevřu.“

Čtvrt hodiny pak s tím stále „zavřeným“ banánem v ruce sedíte na lavičce, tupě civíte do stromu a dumáte, jestli se banány dají otevírat. A co je na tom nejhorší – vy na odpověď vážně nemůžete přijít. Ptáte se tedy na radu kamarádky J. – taky si není jistá. Sama zrovna řeší, zda dopoledne byla „na sekretariátu“, nebo „u sekretariátu“, přičemž německy by prý řekla „im Sekretariat“. Pochopíte, že je na tom ještě hůř než vy, a dál se na troskách svého rodného jazyka potácíte sami. Teprve večer vám bývalý spolužák z bohemistiky milosrdně poradí, že banány se v Čechách většinou spíš načínají nebo loupou.

Skoro byste se uklidnili, když vtom si uvědomíte, že banán by nejspíš neotevřel ani Němec…

Gratuluju! Právě jste i vy pokročili do fáze naprosté idiocie, ve které ještě neumíte jazyk své nové země, zároveň už ale przníte řeč té staré. Nerozumí vám ani tady ani támhle a do bodu, v němž začnete bobovat na bobku, vám zbývají už jen tak dvě tři stádia.

Tak snad už abych se do toho dala, že…

Teze, že se postupně stáváte ideálním předmětem lingvistického výzkumu, se vám při bližším prozkoumání jen potvrdí. V Čechách se v obchodech automaticky loučíte úsečným tschüss, což většině tamních pokladních zavdá důvod ke kyselému výrazu. Neteře se neptáte, zda chce čůrat, ale jestli chce „dělat pipi“, a z Florence si na Zličín „vezmete metro“. Jste v háji.

Toto je zároveň i odpověď všem, kteří se mě v poslední době ptali, jestli náhodou nezačnu psát i německy. Drazí! Já vydám ještě tak jednu, nanejvýš dvě krátké prózy a pak už nebudu psát ani česky, protože za pár let nevytvořím jinou větu než holou a večer se začnu duschovat.

Mimochodem, víte, kde bydlí pejsci? V boudě, jasně. A koníci? Ve stáji. A včelky? No přece v úúúúúúú…

Správně, v U-Bahnu! – Potvrdí devět česko-německých dětí z deseti.

MĚSÍC PO VYDÁNÍ PRVNÍ KNIHY

Vydáváte první knihu. Váš život se tím v zásadě nijak nezmění, přesto kolem sebe zaznamenáte jistý úsměvný šelest, shrnutý do následujících bodů:

Vaše stařičká babička, která už deset let začíná každé ráno navlas stejně cestou k řezníkovi, se vychýlí ze své obvyklé trasy a zařadí na seznam pravidelných pochůzek rakovnického knihkupce. Toho tak dlouho uhání s všetečnými dotazy, kdy už vaši prvotinu konečně naskladní a vybalí a vystaví, až vás ten chudák strčí rovnou do výlohy.

Váš indický přítel, který vás už druhým rokem posměšně oslovuje Czechspeare, náhle obrátí a řekne si, že vás taky podpoří. V návalu nadšení pak sezve na vaše prázdnotou zející facebookové stránky půlku Indie. Nedá si přitom vymluvit, že strojní inženýři z Kalkaty většinou česky nerozumí ani slovo a vaši knihu si stejně nepřečtou. Třeba zrovna tady Ráhul s Manishem s ním totiž před třinácti lety bydleli na koleji, takže vás lajkovat budou, i kdyby jim měl přiložit hlaveň ke spánkům. Vaše čtenářská obec se touto laskavou pomocí samozřejmě nerozroste o nikoho, zato vám vznikne hindsky hovořící publikum, s kterým netušíte, co budete dělat.

Vaše druhá babička vám po dočtení jásavě volá. Chválí vás a žádá, abyste jí věnovali fotku „toho balijského průvodce, co nakonec no-vy-víte-co“. Chvíli jí koktavě vysvětlujete, že mezi skutečností a fikčními světy bývá rozdíl, jakkoliv je iluze reálnosti přesvědčivá nebo se o to aspoň snaží… Nepochopí. Chce toho Balijce z knížky do rámečku – hned. Doteď váhám, jak tuhle situaci vyřešit.

Vaše matka knihu pořídí pro svého nadřízeného a nechá mu ji od vás podepsat. Z jejích výroků vyrozumíte, že se chystá systematicky šikanovat každého člena rodiny, který se před vstupem do domu neprokáže vlastním zakoupeným výtiskem. Vždyť i vaše sestra se švagrem si objednali každý svůj a vůbec jim nepřijde zvláštní mít ho v knihovně dvakrát, tak jakýpak copak!

Váš otec si během víkendového grilování nechá předčítat z prvních ohlasů. Zatímco mu narcistně citujete slova jedné nadšené blogerky o tom, že je příběh „odrazem autorčiny vyzrálé osobnosti a životních zkušeností“, poprská pivem máminy bezlepkové bábovičky. Čekal všechno, jen tohle ne.

Ze všech nejdramatičtěji ovšem záležitost prožívá váš redaktor, který se s textem rok redigoval. Nejenže knihou obdaruje vlastní příbuzné – on jim z ní dokonce osobně nahlas předčítá. K tomu ještě denně sleduje vaši virtuální stopu, takže ví o všem dřív než vy (ahoj Petře!). O všem. Který e-shop si nahrál špatnou anotaci, kde o vás vyšla zmínka, na které databázi vám přibylo jaké hodnocení… Neunikne mu nic a každý link vám pěkně přepošle. Nutno uznat, že se tím aspoň vyhnete nedůstojnému googlování vlastního jména, když to někdo dělá tak důsledně za vás.

Nejlepší na tomhle všem jsou ale vaši přátelé, kteří vás čtou a dávají o tom vědět. Najednou máte příležitost napsat si s lidmi, které jste roky neviděli. Facebooková zeď se vám prožlutí obálkou vašeho titulu a vy hnedka získáte nebývalý přehled o tom, jakou barvou si dneska lakujou nehty vaše spolužačky z gymplu, v kterých restauracích večeří kolegyně z bývalé taneční skupiny či co za podlahu má ve firmě kamarád z dětství. Na ukázku:

Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří se tohoto šumu účastní. Vám, kteří si knihu kupujete, čtete a pak mi k ní třeba i řeknete pár slov. Opravdu si toho času, co nad tím strávíte, vážím. Taky vám, kteří se tím textem prokousáváte, ačkoliv čeština není váš rodný jazyk. A vám, kteří mě všelijak podporujete, posloucháte moje nářky a pak se jim se mnou smějete. Nějak jsem tu vřelost nečekala, takže mě to tak trochu dojalo…