KÁHIRSKÉ „ODPADKOVÉ MĚSTO“ – NEJZAJÍMAVĚJŠÍ MÍSTO, KDE JSEM KDY BYLA


Naštvané děvčátko s rukou v odpadcích a chlapec s kladivem.

Popravdě, nikdy v životě jsem si nepřipadala zvráceněji, než když jsem se koncem května vypravovala do „Odpadkového města“ – káhirského slumu, jehož pět kilometrů čtverečních denně spolyká několik tun odpadu z celé egyptské metropole. Jeho asi třicet tisíc tisíc obyvatel zvaných „zabbalíni“ (v překladu z egyptské arabštiny „odpadkáři“) má kromě chudoby společné hlavně dvě věci:

1) Až na výjimky se všichni živí sběrem a zpracováním odpadu.

2) Většina z nich jsou Koptové, tedy potomci původních obyvatel Egypta z dob před jeho arabizací, kteří se dnes hlásí ke křesťanským církvím a představují nejpočetnější etnonáboženskou menšinu v zemi.

Z těchto dvou bodů bohužel vyplývají i mnohé další, jako například stigmatizace většinovou společností (ať už z důvodů náboženských či z odporu ke špinavé práci, kterou zabbalíni vykonávají), marginalizace ze strany té či oné vlády, znečištěné životní prostředí a s tím související nemoci, omezený přístup ke vzdělání… A tak dále. Ve zkratce: To místo se na první pohled jeví jako bezbřehá zapáchající skládka, na níž v nepředstavitelných podmínkách živoří desetitisíce lidí s křížky na krku.

Pohled na Odpadkové město od kostela sv. Šimona. Graffitti na domech má na svědomí tunisko-francouzský výtvarník El Seed. Jedná se o arabskou kaligrafii, rozprostírající se na více než padesáti budovách a citující koptského svatého Atanáše Alexandrijského: Kdo chce vidět jasný sluneční svit, musí si nejprve promnout oči.

… No a já se tam na ně jedu podívat. Co podívat – zírat! Vyptávat se, zapisovat si… Projít se po tom lepkavém dně, na kterém žijí, povzbudivě se na ně usmívat a úzkostně si přitom přidržovat dlouhou letní sukni tak, aby se její dolní lem nedotýkal země. V kabelce mám balení dezinfekčních ubrousků na ruce a dva kilogramy rozteklých švýcarských čokolád, no a něco uvnitř mě samé se tomu všemu strašně vzpouzí. Něco jako svědomí, možná – tak nějak je toho totiž na téhle akci docela dost špatně. Na Netflixu po večerech sleduju seriál věnující se „temnému turismu“ – každý den nad večeří nevěřícně kroutím hlavou nad lidmi, kteří se vydávají do válečných zón či na jiná krvavá dějiště. Představuju si, jak ti samí lidé nechápavě svrašťují čela zase nade mnou a nad tím, jak bezradně stojím před skříní a ani za nic nemůžu mezi svými svršky objevit skromný, umírněný „model“ vhodný „na procházku do slumu“ mezi ty „fakt chudý lidi“. Bože!

Člověk to nemyslí špatně. Samozřejmě že ne. Člověk se zajímá. Nechce být lhostejný – rád by věci viděl, pochopil a vyřešil. Ví, že nejde do zoo na „toho, kdo nemá v domě elektřinu“, či „toho, komu minulý měsíc přejel dítě rikša“. Situaci to ale na absurditě nijak zvlášť neubírá – otázka etičnosti vlastního jednání je něco, s čím se potýká každý, kdo si podobný cíl své cesty vybere. Nebo by alespoň měl.

Pohled z vnitřku skalního kostela sv. Šimona, který se nachází na okraji Odpadkového města. Jedná se o největší kostel Blízkého východu s kapacitou dvaceti tisíc míst, který se stává vyhledávaným cílem křesťanské turistiky.

Jak jsem se do Odpadkového města dostala já

Cizí bídou jsem se tam samozřejmě ukájet nešla. Šlo mi o rešerše kvůli rozpracovanému příběhu. Islamisticky orientovaný hlavní hrdina mého druhého rukopisu se totiž potřebuje na chvíli schovat před egyptskou policií, no a mě napadlo, že zrovna v Odpadkovém městě by ho nikdy nikdo nehledal. Jenomže mě to napadlo doma – na balkóně s výhledem do liduprázdné zahrady s přísně prořezávanými rozkvetlými šeříky, nad kterými jen jako by z povinnosti krouží pár znuděných motýlů. A přiznejme si, že z takového mrtvolného Edenu by se neustále kvasící Odpadkové město popisovalo jen velmi, velmi těžce.

Řekla jsem si tedy, že si udělám výlet. Nejdřív jsem oslovila pár svých káhirských známých – mužů, muslimů – s prosbou, zda mě do Odpadkového města doprovodí. Úkolu se však nezhostil žádný. Všichni reagovali nějakou variací na zaříkadlo chceš-přijít-o-ledvinu?! a spustili nářek o nemocech a špíně a kriminalitě a nevím o čem ještě. Obepsala jsem tedy přes internet několik neziskových organizací, jež v dané lokalitě působí. Zcela otevřeně jsem vysvětlila, o co mi jde, až se mi na jednu takovou zprávu ozvala o generaci starší švýcarská doktorka biologie C., která v Káhiře už skoro dvacet let žije. Psala, že k jejím odborným zájmum patří mimojiné i recyklace, pročež je se zabbalíny v pravidelném kontaktu a ráda mezi ně vezme i mě.

Typická ulička v Odpadkovém městě – tahle zrovna vede ke školce. Zkuste si mezi těmi pita chleby prokličkovat – bez šance!

Schůzku s ní jsem si jako ten nejhlavnější bod celého svého programu naplánovala hned po příletu: V sedm ráno jsme se s přítelem po noci na letištích ukládali v pronajatém pokoji ke spánku – o dvě hodiny později už jsem s ním třásla, ať se zas obléká, že vyrážíme. Rád mě v tu chvíli asi zrovna neměl, ale v zemích jako Egypt holt nikdy nevíte, kdy přijde průjem – nechtěla jsem riskovat, že mě faraonova pomsta skolí hned po prvním obědě a já už se pak k těm zabbalínům až do odletu nedostanu.

C. na nás čekala na okraji slumu. Moc ji teda nenadchlo, když nás viděla, jak se k ní blížíme s nahými chodidly v letních sandálích, i přesto s námi ale naskočila do rikši a nechala nás odvézt do hloubi slumu…

Systém v Odpadkovém městě – jak to vlastně funguje

Komunita Odpadkového města celá žije ze sběru a zpracování odpadu, přičemž dělba práce závisí na pohlaví. Muži od rána objíždí celou Káhiru a vyzvedávají si za menší poplatek přímo ode dveří jednotlivých domácností pytle netříděného odpadu. Ty pak na vozech či pomocí oslů sváží k sobě do osady a vysypávají je před prahy vlastních domů – tak trochu k nohám svých žen a dětí, které následně obsah pytlů holýma rukama třídí: Organickým odpadem se krmí prasata, jež se po výkrmu prodávají hotelům na maso pro turisty. Zbylé materiály se dál zpracovávají buďto přímo ve slumu (někteří zabbalíni mají třeba stroje na výrobu šatních ramínek z recyklovaného plastu), nebo je za tímto účelem vykupují různé fabriky. Celkem se takhle podaří zabbalínům roztřídit a zrecyklovat až osmdesát procent veškerého svezeného odpadu, což je číslo, jakého podle Eurostatu nedosahujeme ani v žádné evropské zemi se všemi našimi údajně vyspělými recyklačními systémy.

Dvorek s vepři vykonávajícími svůj podíl na recyklaci.

Zabbalíni jsou tedy ve své činnosti nebývale efektivní. V době, kdy řešíme, že naše produkce odpadu neustále stoupá a že jím zaplavujeme rozvojové země a oceány, tady existuje komunita, od níž bychom se mohli učit. Potíž je v tom, že právě tahle komunita se zformovala kdesi na přehlížené společenské periferii, takže ji nikdo neposlouchá. Namísto systémové podpory se jí naopak hází pořád další a další klacky pod nohy: Například v roce 2003 si tehdejší Mubarakova vláda najala na sběr a zpracování pevného odpadu trojici evropských odpadních společností. Tyto firmy na zakázce vydělaly desítky miliónů dolarů, jejich výsledky byly ale spíš k pláči. Ze sesbíraného káhirského odpadu nesvedly zrecyklovat víc než pětadvacet procent, zbytek skončil na skládkách. A zabbalíni, jejichž celkový počet v Káhiře dosahuje asi sedmdesáti tisíc hlav a kteří tím k odpadu ztratili přístup, se náhle octli bez zdroje obživy. O letech, které následovaly, natočila americká filmařka Mai Iskander zajímavý dokument pod názvem Garbage Dreams. Moje oblíbená část je ta, v níž se trojice dospívajících kluků vydává „na zkušenou“, do Walesu, kde jim Angličané chtějí předvádět svůj „pokrokový recyklační systém“. Kluci jsou nejdřív ze všeho nadšení – hlavně z toho, jakou mají britští popeláři k dispozici techniku a jak Britové třídí už doma tzv. u zdroje – zanedlouho však přichází krutá deziluze: v ten moment stojí kdesi na skládce a pozorují, jak na ní ohromné moderní stroje lhostejně pohřbívají tuny odpadu, jenž by oni ještě zcela bez problému zužitkovali. Chvíli se nad situací pobuřují („Co to dělá, tohle se přece dá ještě vytřídit!“), ke konci už ale scenérii sledují mlčky a člověk jim z tváří může vyčíst smutek. Trochu mi ten moment připomněl Hrabalovu Příliš hlučnou samotu – přesněji tu pasáž, kdy se starý Hanťa setkává s brigádou mladých, co ho mají nahradit v lisování starého papíru. Taky takový smutný příběh o tom, jak globalizace a technika válcují „obyčejného člověka“.

V roce 2009 se zase v Mexiku objevila prasečí chřipka, načež egyptská vláda nechala pobít všechna prasata v zemi. Jak na příkaz reagovali zabbalíni, kteří bez prasat náhle neměli jak se zbavovat organického odpadu? Prostě ho přestali sbírat. Logicky. Kdo by si taky tahal na dvorek něčí zbytky od večeře, když neví, co s nimi, že. Ulice Káhiry byly zanedlouho plné tlejícího jídla, hmyzu a krys, což o necelé dva roky později podstatně přispělo k Mubarakově pádu.

Výhled ze zabbalínské školky II – střechy sousedních domů.

Jak to v Odpadkovém městě vypadá dnes

Nyní, v létě 2018, se situace zase uklidňuje. Prasata chrochtají zpátky na svých dvorcích a ochotně Káhiru zbavují organického odpadu. Zabbalíni se naučili existovat vedle korporátních odpadních společností a ti, kteří měli s náhlou konkurencí na trhu problém, se od ní nechali aspoň zaměstnat. Odpadkové město stále žije a vlastně není jen o odpadcích: jsou v něm svatební salóny, ve kterých si můžete půjčit sněhově bílé šaty se širokou krinolínou. Holičství, před nímž se tvoří fronta. Obchody, kostely i rušné „coffee shopy“… Zdi zdobí graffitti, náboženské symboly, křiklavě barevné reklamy i plakáty s režimní propagandou. Tohle možná bude znít jako klišé o „prostých, ale milých lidičkách“, jenže oni milí doopravdy jsou. Většina z nás si dneska pod pojmem „slum“ představí tmavé, nevlídné zákoutí, kde nás znásilní, okradou a zabijou. A já tu samozřejmě nechci vyvracet možná rizika a nabádat někoho k lehkovážnosti – jen prostě konstatuju, že moje osobní zkušenost z Odpadkového města je úplně jiná. Vlastně to bylo jediné místo v celé Káhiře, kde ode mě lidé neočekávali bakšiš za sebemenší pomoc. Na úsměv odpovídali úsměvem, ale nikdo tu na mě oplzle nezíral, nevyptával se ani se mi nepokoušel cokoliv vnucovat. Nikdo nežebral. Všichni se věnovali práci a svým způsobem si mě ani moc nevšímali. Ti lidi totiž pracujou – doopravdy pracujou – a řešit nějakou zvědavou Češku motající se mezi odpadem a rikšami nemají čas.

Hodně mě zaujala vertikalita tamního prostoru. Když do něj vkročíte, vidíte v první řadě odpadky, samozřejmě. Pytle jsou vyskládané či rozsypané všude – podél ulice, v chodbách domů, na střechách aut –, a úplně blokují horizontální prostorovou dimenzi. Tam vám vážně nehrozí, že byste se svobodně rozběhli kamsi do dáli. Uzounké uličky jsou tak přehlcené, že nedohlédnete ani za nejbližší horu odpadu a každý krok kupředu si dobře promyslíte. Vyrazit v letních sandálcích opravdu nebyl dobrý nápad – člověk tu každou chvíli šlápne do nějakého toho nedojezeného pita-chlebu a lovit si z meziprstních prostor u nohou cáry tlejícího salátu na rohu každé druhé ulice cestu docela zdržuje. Krom toho bych doporučila trénovat své plíce na omezený příjem kyslíku, protože čerstvého vzduchu si uvnitř taky moc neužijete. O zápach ani tak nejde (i když i ten je nezapomenutelný!), to spíš s hmyzem je potíž – s každým hlubším nadechnutím řešíte mušku v nose, ne-li rovnou v plicích. Přes cesty se valí povozy s osly, přetížené náklaďáky, utroubení rikšové, motorky i chodci. Každou chvíli tu prý srazí nějaké nepozorné děcko hrající si s odpadky. Ženy noří nahé paže do pytlů až po lokty a bez sebemenšího náznaku štítivosti se probírají vším, co jim muži před domy navezli – nemocniční odpad plný použitých stříkaček nevyjímaje. Slunce praží, příšerně se potíte… Tak trochu peklo. … No ale pak se člověk podívá nahoru a ve výšce asi tak šesti metrů nad zemí vidí malinkaté oltáře, zavěšené nad ulicí mezi dvěma protějšími domy – tam sídlí Bůh. O pár pater nad Bohem – přímo na střeše – najdete nádhernou zahradu místní školky, jež skutečně působí jak z naprosto jiného světa. A ještě o trochu výš – kdesi nad střechami – se tyčí velké holubníky, odkud do kraje lítají ptáci.

Malinký oltářík zavěšený nad ulicí. Z fotky se to možná kvůli mizerné kvalitě nevyčte, ale na jeho dně je vyobrazen Ježíš s rozevřenou náručí, skrz nějž prosvítá polední slunce.

Když už jsme u té školky: ta místní si zcela právem říká „Oasis“ a bez váhání ji označuju za to nejinspirativnější místo, na němž jsem se v posledních letech ocitla. Potkala jsem tam několikero charismatických žen, které ani v nejmenším neodpovídají západnímu stereotypu Arabek jakožto zakřiknutých a utlačovaných chuděrek, co poslušně cupitají pět kroků za manželem, na každé ruce dvě tři děcka. Všechny se nadšeně vzdělávají v moderních pedagogických konceptech (až jsem si říkala, že by se od nich mohla mnohá česká školka učit) a aktivně se skrz předškolní výchovu a semináře s rodiči zasazují o pozitivní změny uvnitř vlastní komunity. Jako svůj hlavní úkol – jak vyplynulo z rozhovoru s ředitelkou – vnímají vytváření „bezpečného prostoru“, v němž se děti mohou věnovat prvotnímu objevování světa, aniž by chytly žloutenku nebo je přejel nějaký přeplněný povoz. Snaží se v nich vybudovat vlastní kulturní identitu a zároveň jim svým přístupem ukázat už od samého dětství alternativy k tomu, co znají z domova – například to, že se lze obejít i bez fyzického násilí či že existuje i svět mimo skládku. Osobně bych odpoledne v takové školce naordinovala každé vyhořelé předškolní pedagožce. V Evropě si člověk totiž jen málokdy uvědomí, jak je ta práce důležitá a jak moc celá společnost těží z kvalitní předškolní výchovy – v Odpadkovém městě o tom nepochybuje nikdo.

Střecha zabbalínské školky. Když vezmeme v potaz, jak vypadá ulice, která k ní vede, a co za výhled se člověku naskytne zpoza toho plotu za skluzavkou, chápu, že zařízení mnohdy čelí i nájezdům starších školních dětí.

Dál jsme si skočili na čaj k mladé paní v pokročilém stádiu těhotenství A., již nám C. představila jako svou blízkou kamarádku. Při vstupu do jejího obýváku mi přítel pobaveně zašeptal, jestli si taky připadám, jako by nás Kim Čong-un vodil po fiktivní severokorejské vesničce a ukazoval nám v ní příbytky jejích ještě fiktivnějších přešťastných obyvatel. Ten byt totiž vypadal tak, že jsme na jeho prahu zůstali oba úplně němí. Všude dokonale čisto, stěny v pastelových barvách, moderní nábytek, plazmová televize a vedle ní plná knihovna s tituly v několika jazycích, plně vybavená kuchyně s obrovskou lednicí v čele… Tedy přesně to, co člověk při pohledu na stojatou vodu a krysy v ulicích nečeká – kdepak, takhle si tady určitě nebydlí každý. C. nám však vzápětí vysvětlila, že A. se před devíti lety provdala za muže, jenž krátce po svatbě uprchl před povinnou vojenskou službou do Švédska. Následně se nemohl po dlouhá léta do Egypta vrátit, páč by ho prý okamžitě za vyhýbání se brané povinnosti zatkli. Vystudoval tedy ve Švédsku nějaký inženýrský obor, nastoupil do práce a začal vydělávat celkem slušné peníze – přinejmenším dost slušné na to, aby své egyptské manželce zajistil přepychové živobytí. Během těch devíti let se setkávali vždy jednou za rok v nějaké třetí zemi, do které oba snadno dostali víza – Thajsko, Malajsie, Indonésie… Strávili spolu měsíční dovolenou v plážovém rezortu, z nějž se pak ona vrátila do Odpadkového města a on ke svému ponurému švédskému životu. Během těchto setkání počali dvě děti – první syn je už na základní škole, dcera se narodí co nevidět. No a pozor, teď přichází zvrat: muži se nedávno podařilo získat švédské občanství, což mu paradoxně umožňuje návrat zpátky do Egypta. Prý mu už teď jako švédskému občanovi za daný prohřešek zatčení či vojenská služba nehrozí (upřímně nevím, zda tomu tak opravdu je či kde to ověřit), takže se může v klidu vrátit k rodině. I s bankovním kontem plným švédské koruny si přeje zůstat v Odpadkovém městě, což nikdo moc nechápe, ale kořeny holt táhnou… Když jsem o tom s A. mluvila, zdála se ohledně manželova návratu dost nervózní. Bála se, že si za ta léta v cizině život ve slumu samým steskem zidealizoval a že ten střet s realitou nezvládne. Plánovala kvůli tomu přestavět celý byt do skandinávského stylu, aby mu přechod ulehčila. Skoro si říkám, jestli se jí neozvu, jak to s nimi pokračuje.

Holubníky. Výhled z bytu A.

Ke konci tedy ještě jednou k tomu, zda do Odpadkového města chodit či nikoliv… Po té návštěvě jsem nad tím znovu přemýšlela a závěr zní: Určitě jděte. Ne konzumovat něčí chudobu, nýbrž konfrontovat vlastní nepodložené stereotypy o slumech s jejich realitou. A navázat kontakt s těmi lidmi, kteří jsou následkem těch stereotypů často odříznutí od zbytku světa. Věřte mi, že vám mají co říct.

PS: Menší tip pro chronické prokrastinátory: Zahrajte si počítačovou hru, ve které se stanete zabbalíny! Schválně, jak dlouho vám bude trvat, než zbankrotujete – já skončila už po dvou kolech.

Odkaz: http://www.pbs.org/independentlens/garbage-dreams/game.html

Series Navigation<< JAK BYL MŮJ PŘÍTEL PODEZŘELÝ Z REVOLUC… PARDON – Z TERORISMU

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *