JAK JSEM SE NEÚMYSLNĚ DALA NA MODELING


Šťastné rodinné shledání.

Je poslední březnový čtvrtek, já jsem na skok v Čechách a chci si zajít na kafe se svou sestrou.

„Promiň, ale fakt nestíhám,“ vymlouvá se mi do telefonu. Má fotit jarní kolekci sportovního oblečení pro nejmenovannou firmu, děsně důležitá zakázka to prý je, jenže celý březen mrzlo a na zasněšených pláních se – a to prý musím chápat – fotí jarní bundičky jen stěží. Nemůže za to, že se ta pitomá tráva letos rozzelenala až takhle pozdě a že jediný den, který já trávím v Čechách, je zároveň poslední den před její uzávěrkou. Smůla holt – na viděnou za půl roku!

O hodinu později volá znovu. Žádná z jejích modelek zrovna nemá čas, a tak ji teda napadlo, že bychom se vlastně sejít mohly. Jen to teda, ehm, nebude na kafi. A budu si přitom muset obléknout softshellovou bundu. Jednu, dvě, tři… Možná i nějaký ty outdoorový kalhoty – ale samý pěkný, přísahá –, no a pak už se v tom jenom proběhnu na Olešné okolo rybníka – póza tu, póza tam – a všichni budeme spokojený. Potkáme se – to jsem přece chtěla –, klient dostane fotky a ona výplatu. „Jo a jestli se chce přidat i máma, tak může – potřebuju někoho, kdo podrží odrazku,“ rozdává úkoly nesměle.

O další hodinu později už běháme všechny tři po Rakovníku. Sestra mi z obličeje oproti všemu očekávání setře půlku make-upu, na hlavě vytvoří cop ve stylu „jako že se právě vracíš z fitka“ a na tělo mi oblékne nevýraznou šedou bundu, jejíž zip mi osobně utáhne až ke krku. Že prý jestli jsem si představovala focení jako Adriana Lima, tak jí mám nejprve domluvit spolupráci s Victoria Secret a pak… pak můžu držet odrazku místo mámy, ale dneska, dneska se mám prostě tvářit jako skromná maturantka odvedle a mile se culit do objektivu. „Stoupni si támhle k těm vratům a dívej se do tý zdi vpravo, jako by tam stál školní playboy a něco děsně vtipnýho ti vyprávěl,“ povídá.

He? Aha.

Já se snažila. Fakt že jo. Asi ale nejsem zrovna talent, páč o deset minut později si rezignovaně povzdechla a změnila zadání: „Víš co, tohle nemá smyl… Na, tady máš krabičku se svačinou… Tak si s ní prostě kecni támle na tu zídku a házej si do pusy švestky.“

No a tak probělo celé naše rodinné setkání: Sestra takřka nevylezla zpoza objektivu, já si před ní na povel jak cvičený psík vhazovala do pusy sušené švestky a máma si s odrazkou v ruce opodál vyřizovala pracovní telefonáty a jen tak mimochodem mi během toho vypalovala nachytanými jarními paprsky sítnici.

Sednout si na kafe a úplně nudně a nerušeně tlachat o životě – kdo to ještě dneska dělá?!

O tři dny později mi sestra posílá ukázku výsledných snímků. Ukazuje se, že mi na nich zmenšila nos. Ale jenom trochu. Asi tak o polovinu. #naturalbeauty #deadsister

Další měsíc mě mezi řečí varuje: „Jo a málem bych zapomněla… ty tvoje fotky, co jsme dělaly pro toho klioše na sociální sítě… On jich pár nakonec předělal na banery, tak se hlavně nelekni, kdyby ses někde viděla viset.“

CO PROSÍM?!!

Trochu se teď obávám, abych to nakonec jako „skromná maturantka v šedé bundě“ omylem nedotáhla dál než v jakékoliv z těch roli, ve kterých se ale beru smrtelně vážně. Vždyť já vlastně jen chtěla na kafe se sestrou – jakým záhadným způsobem se mi během toho podařilo stát součástí reklamní kampaně na outdoorové oblečení, tomu doteď nerozumím…

Series Navigation<< TIP NA KNIHU ANEB SPOR O LÁSKU V DOBĚ GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚNJAK BYL MŮJ PŘÍTEL PODEZŘELÝ Z REVOLUC… PARDON – Z TERORISMU >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *