SUDETSKÝ ROMÁN – SBĚR MATERIÁLU


Je neděle po obědě, sedíte v kuchyni a lížete nanuka. Babička zamyšleně pozoruje vaši nevlastní neteř, jak se o svůj roztékající se kornout dělí s početnou partou plyšáků. Tváří se přitom trochu nesouhlasně, udiveně nebo možná nechápavě, kdoví. Když holce zmrzlina prvně skápne na podlahu, už se neudrží a spustí: „Jó, Michalko, tolik hraček my nikdy nemívali! My jich většinu dostali až od sudetských Němců, když je po válce vyhnali. Tam u nás v Klášterci na druhý straně ulice, tam ti tenkrát bydlela taková hezounká holčička – Bruni jí myslím říkali –, no a ta Bruni nosila bílou pásku přes ruku a čekala na odsun. Hrávaly jsme si dole u řeky, ona mluvila jenom německy a já jenom maďarsky, bůhví jak jsme se vlastně domlouvaly, ale to víš – děti. No a tahle Bruni, ta když pak už musela jít, tak mi přinesla úplně všechny svý hračky. Panenky, kolébku, domeček ze dřeva vyřezávaný – tak krásný to všecko bylo a já ti z toho měla tak strašnou radost!“

Abychom si to ujasnili – nikdy jste nečetli historické romány. Nikdy jste plně nepochopili, proč se někdo rozhodne psát o době, kterou sám nezažil – a už vůbec ne, proč byste pak vy měli tak zoufale neautentickou výpověď číst. V tu chvíli vás ale sudetoněmecká holčička Bruni a představa, jak dává všechny své hračky vaší maďarsko-slovensko-moravské babičce, jejíž rodina na přelomu pětačtyřicátého a šestačtyřicátého roku zabrala dům po jejích sousedech, dojme natolik, že praštíte rukou do stolu a povíte: „A víš co, babi? Já ti o tom napíšu!“

O pár měsíců později přijíždíte do Klášterce nad Ohří. Do pohraničního městečka, ve kterém kdysi na troskách sudetoněmeckých životů povstala vaše rodina. Vaši rodiče se z něj sice odstěhovali dávno před vaším narozením, ale z dětství si pamatujete, jak jste tam jednou za měsíc z donucení navštěvovali tucty tetiček z druhého až kdovíkolikátého kolene. Pak jste najednou přestali a dneska už bez doprovodu netrefíte ani na náměstí, ale… Teď jste tady zas a pozor – máte misi.

Potřebujete mluvit s lidmi, jako je vaše babička. S těmi, kteří si dobu po válce pamatují a mohli by vám ji zprostředkovat trochu životněji než odborné knížky. S Němci, Čechy, to je jedno – čím víc pohledů, tím líp. Samozřejmě máte pocit, že vás s tím každý musí poslat do háje. Na gymplu jste v hodinách dějepisu hrávali piškvorky, takže teprve cestou na místo zmateně googlujete, kdy že to kudy táhla jaká armáda. O městě víte asi tolik, že je tam porcelánka a že váš otec zvracívá po rodinných oslavách na šraňkách. Je sotva osm ráno, celou noc jste se kodrcali v autobuse ze Stuttgartu a je to na vás znát – na hlavě vám sedí rozcuchaný drdol, pod očima se vám rozpíjí oční linky, zuby jste si neměli kde vyčistit a i sprchu by to chtělo – v tomhle zuboženém stavu zvoníte po letech u tetičky Jiřky a tvrdíte jí, že nutně sháníte „pamětníka“.

Pamětníka teta nemá, ale ví o někom, kdo se o téma taky zajímá a mohl by vás nasměrovat dál…

No a pak už to jede!

Člověka máloco dojme tolik jako ta ohromná součinnost lidí, když na chvíli vylezete z nory a projevíte zájem. Ta radost, že je posloucháte a že vám nejsou jedno. A nikomu přitom nevadí, že po noci v autobuse na všechno reagujete s pětivteřinovým zpožděním a kladete otázky, jako byste právě procitli ze stoletého spánku. Stačí čtyřiadvacet hodin a dozvíte se toho o historii pohraničí, Klášterce i své rodiny víc než za celých sedmadvacet let svého dosavadního život dohromady. Vypráví babička, vypráví tetičky, vypráví Volyňská Češka, která dodnes nostalgicky vzpomíná na krajinu kolem Kyjeva… Šéf zdejší kyselky si na vás udělá čas během necelé hodiny od telefonátu, zásobí vás objemnou sbírkou dobových fotografií i tipů na literaturu a pak vás ještě ochotně popoveze po městě. Redaktorka regionálních novin se s vámi podělí o řadu užitečných kontaktů s takovou vstřícností, že si při odchodu z redakce připadáte asi jako Mojžíš, před kterým se právě rozestoupilo moře.

Poklady z babiččina fotoalba.

Čtyřiaosmdesátiletý pan T. – Němec, který po válce zůstal – si s vámi dává sraz na třetí hodinu. Nakonec tetě ale z hospody volají už v půl druhé, že se pan T. zřejmě nemůže dočkat, protože lokál průběžně kontroluje už od poledne. Když se konečně sejdete, vítá vás slovy: „Jsem slyšel, že vy jste Rudlova! Váš děda, slečno, to byl kabrňák, ten zpíval německou hymnu líp jak já!“

Divíte se tomu. Jednak jste vůbec netušili, že váš děda mluvil německy, jednak nevěříte, že by on – čtrnáctiletý kluk z Rokycan, jehož rodiče si řízením osudu zabrali dům nedaleko „babiččina“ statku – zpíval na konci války německou hymnu s panem T…

No… Tak prý zpíval. Pan T. měl totiž pěknou sestru.

Do druhého rána se ještě dozvíte, že si vaši prarodiče schovávali v chlívě kradené cigarety Partyzánky a pak je tam v úkrytu za krávami tajně šlukovali. Že na prahu dospělosti rozryli úplně celou zahradu, protože se mezi mládeží rozneslo, že v ní Němci před odchodem zakopali lahve šnapsu. Že váš prapraděda Daněk chodíval po práci na panáka do hospody Korek – koně před ní švihnul opratí do slabin a ti pak po paměti odtáhli žebřiňák dolů až do Starých Miřetic, kde je na křižovatce odchytla naštvaná praprabábi. A zatímco si všichni rozebírali nádherná hospodářství, váš praděda Čech se s nadšením usídlil v té nejrozbořenější a nejvyrabovanější barabizně široko daleko jenom proto, že zrovna z ní měl nejkrásnější výhled na hory se zříceninou hradu Lestkova v popředí…

Prapraděda Daněk s kočárem a koňmi – tedy za střízliva.

Najednou všichni ti staří a jen zdánlivě prostí lidé ve vašem životě získají úplně nový rozměr. Najednou se vám místa, na něž jste se v dětství tak neradi vraceli, spojí s příběhem ústícím právě ve vás a konečně si k nim začnete nacházet vztah. Sedíte pak před opuštěným statkem, do kterého se před sedmdesáti lety nastěhovala vaše babi, a zády se opíráte o jeho plevelem prorostlý plot. Na tajňačku kouříte svou vlastní zakázanou cigaretu a přes řeku koukáte do dáli na ten kopec se zříceninou Lestkova, co tak strašně uhranul už vašemu pradědovi. V tašce schováváte lahve toho šnapsu, který se tenkrát na zahradě nenašel a který jste jako úplatu za vyprávění museli přivézt až vy o několik desítek let později z Německa. A v duchu si přitom říkáte, že jste ty historické romány možná zatratili až příliš zbrkle a že jste třeba právě narazili na téma, které vám vydrží na víc než sto dvacet normostránek.

Práce na blíže nedefinovaném sudetském románu budiž tímto slavnostně zahájeny.

PS: Mluvte víc se svými babičkami.

PSS: Kdyby někdo čirou náhodou znal nějakou osmdesátiletou Bruni, která bydlívala v kláštereckých Miřeticích dole u řeky, ať mi dá vědět! Babi jí dluží panenku (a panáka pořádné slivky).

Series Navigation<< MĚSÍC PO VYDÁNÍ PRVNÍ KNIHYMÁ SKVĚLÁ SESTRA FOTOGRAFKA >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *